Jak příznačné pro tu hrůzu, která se odehrává za okny. Není to med chodit v tomhle mrazivým hnusu po venku, to vám tedy povím. Sotva za sebou zamknu domovní dveře, zmrznou mi nosní dírky, popraskají rty a to je pak bááájo. Tudíž jsem hledala nějaký optimističtější nadpis, který by hovořil o teple, létu... Jako první se mi vybavila písnička od Sunrise Avenue, kde si Samu stěžuje, že fakt potřebuje sunny day. Jo, chlapče, to já taky.

Když už jsem začala s tou hudbou - ačkoliv nemůžu nové CD Nigtwish posoudit jakožto celek, slyšela jsem pouze jednotlivé písničky a to ještě napřeskáčku, musím říct, že se vytáhli. Imaginaerum je opravdu skvost, zbožňuju ty... jak to nazvat... keltské, irské či možná jednoduše staroanglické tóny spojující celé album v jednoho ducha. Opravdu oceňuju tenhle nápad, u někoho jako jsou Nigtwish by se to možná dalo čekat, vybavuje se mi například písnička Islander z let předchozích, ale mě osobně to překvapilo a vyrazilo mi to dech. V dobrém slova smyslu.

Jsem neuvěřitelně zvědavá na letošní MoR, protože na můj vkus se tam objevila velice zajímavá jména. Ne, že bych šílela, že se ve Vizovicích objeví Within Temptation, ale určitě to bude zajímavý si je poslechnout naživo, když jsem odmítla investovat do samostatného koncertu. Zatím jsem trošku skeptická, ale věřím, že nakonec si odnesou moje uznání. Stejně tak Stratovarius. Není to skupina, na kterou bych musela být nutně v první řadě, ale jejich písničky jsou fajn, čas od času neuškodí si je poslechnout, na druhou stranu proč to nezkusit jednou zblízka a pořádně neočumovat Tima? Na koho se ale těším úplně nejvíc jsou mí milovaní Freedom Call. Ach, už aby to tu bylo, modlím se, aby se mi podařilo odchytnout Chrise a znovu se s ním zvěčnit. Uvidíme. Na jejich nové CD jsem hodně zvědavá, kolikrát mám od Chrise zaspamovanou FB stránku odkazy na obal, na přípravy, takže chlape... já ti věřím! :)

Poslední jarní prázdniny. Hnus, to zní tak pesimisticky. Děcka važte si toho, když si prázdniny fakt můžete užít, nemusíte nic dělat na rozdíl ode mě, která si pro jistotu sepsala seznam, co potřebuju udělat, protože je lehce dlouhý. Nepěkný pohled. Mílovými kroky se však blížím k cíli a jednu položku za druhou házím za sebe. Četbu k maturitě mám hotovou, pan Viewegh byl poslední v seznamu, dostal druhou šanci, díky níž jsem se začala u Báječných let pod psa i bavit a smát, takže cajk. A teď už by se dalo říct, že se můžu vrhnout na jakoukoli knížku dle vlastního výběru naprosto mimo školu. N. Machiavelli na mě podezřele zírá, takže půjde na řadu jako první. Vždycky jsem ho měla za sympaťáka s dobrými názory, ale nevím nevím, on to byl docela vykuk, je zvláštní, že mu to všechno tehdy žrali. Ne, že by naše politika oplývala morálkou, ale už v renesanci dělat z politiky odpad... Zvláštní chlápek, naše společné cesty vlakem s jeho Vladařem budou zajímavé.

Se psaním FF to nevypadá valně, opravdu jsem ráda, že stíhám to, co musím, takž až PO... největší ironií však je, že včera během literatury mě napadl další příběh, v hlavě mi naskakovaly přesně věty, které by se rýsovaly na papíře a vycházely z úst jednotlivých postav. Tohle nesnáším - tvůrčí období, které nemůže být naplněno.

To jen taková malá vsuvka ve chvíli volného času. Jdu zase makat na nějakých maturitních otázkách.

Nezmrzněte! A já se možná zase v blízké době ozvu ;)

P.S. Teprve po hodině jsem si všimla, že tohle je vlastně první článek v roce 2012!

,,Nepůjdem o Vánocích na Šmajdu? Je v Brně..." vybafla na mě jednoho prosincového rána Sába. Upřímně, s tím jsem vůbec nepočítala, od SuperStar, na kterou jsem se chodila dívat jen kvůli jeho vystoupení, jsem o něm neslyšela, takže mě tenhle nápad překvapil. Ale čím dál víc se mi začínal zamlouvat. Proč ne. Proč si neudělat pěkný večer ve společnosti toho nevinného kukuče, natupírovaných a nalakovaných blonďatých vlasů do všech stran? Aspoň zjistíme, jestli mu sláva stoupla do hlavy a jak mu to jde opravdu naživo. Byla jsem víc než zvědavá.

V pátek, 29.12.2011 jsme tedy se Sábou sedly na vlak, a protože nám do začátku zbývalo poměrně dost času, zakotvily jsme v KFC, kde jsme se pěkně v teplíčku nadlábly. V 18:30 jsme dorazily ke klubu Metro Music Bar, kde se už tísnil hlouček asi dvaceti slečen a paní. O tom, že jsme správně, se nedalo bohužel pochybovat. Modré vlasy, natupírované vlasy alá Miro, patnáctky statečně kouřící cigarety... Tento typ publika jsem zažila naposledy na koncertě The Rasmus a doufala jsem, že se s ním už nikdy nesetkám. V duchu jsme si se Sábou říkaly, co tam ksakru vlastně děláme? :-D

Očekávala jsem, že nás dovnitř pustí tak hodinku před začátkem, venku byla přece jen slušná zima, ale to ne, kdepak. Vyhazovač si seděl v teple za dveřmi a otvírat dveře ho ani nenapadlo. A tak, někdy po 19:30, se začalo konečně pouštět. V osazenstvu asi 50 dam jsem objevila pouze dva chlapy. A to ještě tatínky. Tomu jednomu byla buď velká zima, anebo opravdu zoufale toužil Šmajdu vidět, protože neustále strkal do své dcery se slovy: ,,Dělej, běž, já se tam chci taky dostat!" :-D Uvnitř jsme zjistily, že se jedná o malý klubík s barem a velice příjemným prostředím. Až na to, že sedět se nikde nedalo, ačkoliv obvod je osázený stolky a židličkami. Ne, všude rezervace. Aha, tak budeme tedy stát. V prvních několika řadách se už tísnil dav Mirových nejvěrnějších, my si stouply na bok, náladu křepčit na něco, co neznáme, v první řadě, jsme neměly. Ve 20h jsme si stouply tak, abysme přes vysoké blonďaté slečny viděly, ovšem to jsme ještě nevěděly, že pánové se na podium uráčí dojít až o 45 min později. Abych pravdu řekla... tohle mi na náladě moc nepřidalo, a když pak začaly slečny a dámy v minisukních (bez urážky) po čtyříctce ječet: ,,Mirooooooooo!" naprosto jsem onoho vyhazovače, který se přesunul na podium coby security a nyní si skryl radši hlavu do dlaní, chápala.

Ve 20:45 konečně přestala hrát hudba a na podium postupně vylezl Mirův doprovod, který čítal sympatického bubeníka, miloučkého kytaristu a poněkud namyšleného bassáka. Nakonec se na podiu objevil i Šmajda s rozzářeným obličejem, blonďatým čírem a my se konečně dočkali začátku. Z celkového počtu písni jsem jich znala jen pár, nádherná Baby nemohla chybět stejně jako Loneliness a - k mému překvapení zazněla ,,shrekovská" Hallelujah. Musím přiznat, že mě Šmajda značně převezl. Tak čistý zpěv jsem nečekala, chrapláček má perfektní a šlo vidět, že na sobě brutálně zapracoval. Už tehdy jsem mu fandila, aby to někam dotáhl, jakožto rockera by ho byla škoda, ale už tehdy si dost zakládal na své image, a to je kámen úrazu. Jeho publikum by dle mého mohlo být daleko širší a nemuselo by se skládat z dětí, slečen a paní, které při koncertu ječí: ,,Děleeej, svlíkej se, jsme tady kvůli tobě, sundej to trikooo, Miroooo!" I jeho tenhle výkřik očividně zaskočil, protože opáčil: ,,Nebudu se svlíkat! Ale zahraju vám, co budete chtít, dneska jsem tady jako soukromý jukebox." A tak si jedna paní přála něco od Bon Joviho, Šmajda se nenechal pobízet a hrál. Hallelujah jsme z větší části zpívali mi, Miro si ten pohled užíval a patrně se mu velice zamlouval.

Pobavil mě, jak elegantně setřel jednu z fanynek, která zatímco si ladil kytaru, zakřičela do ticha, jak ho miluje. Šmajda ani nezvedl oči a nevzrušeně prohlásil: ,,Já tebe taky." Slečna celá nadšená zakřičela: ,,Děkujuuuuuu!" a Miro: ,,Jo, já taky děkuju." :-D v téhle chvíli jsem si říkala, jak mu asi je, jestli ho takové publikum dokáže uspokojit? Samozřejmě, že každý hudebník sní o plných klubech či halách, kde si jeho fanoušci a fanynky zpívají všechny texty s ním, dokáží zpívat i bez něj, ale... přece jen, přála bych mu trochu víc než tohle. I tak byl Miro nadšený, po celou dobu rozzářený a strašně milý, žádné nafoukané manýry, nečekala jsem to, ale pořád je to obyčejnej kluk s perfektním hlasem a kytarou v ruce. Na chvíli zasedl i za klávesy, a tak jsem měla i já možnost udělat si pár dobrých fotek, jelikož fotit přes slečny s neustále zvedlými foťáky, se nedalo. To je tak, když si některé natáčí celý koncert, že ano. Naštěstí mi dokázal, že ta rockerská duše v něm pořád je, když zahrál The Clown is Dead od Axel Rudi Pella. To byla taková nádhera! Víc takových písniček, Šmajdo! Při představování tvrdil, že 99,9% z nás ji znát nebude a já jsem si jistá, že měl naprostou pravdu. Tohle není publikum, co by poslouchalo interprety jako je Axel.

Jakmile se pánové rozloučili, publikum si je začalo vyvolávat zpět a Miro se za chvíli opravdu objevil. Přidal ještě několik málo písniček a nakonec se rozloučil. My se Sábou zamířily k baru, protože žízeň už byla akutní, a poté, co jsme se dozvěděly, že Miro přijde na autogramku za 20 min, jsme obě s tušením, že to nebude 20 min, zamířily na poslední vlak, který nám jel. Jó, kdyby pánové začali včas, asi bysme bývaly zůstaly, to je pravda :) Takhle jsme si poslechly pár písniček v podání Petě Kutheila, kterého jsem moc ráda znovu viděla a slyšela, a Markéty Poulíčkové, kteří tvořili program afterparty.

Když se tak zpětně ohlížím na to, co jsem právě napsala, připadám si jako nezúčastněná osoba, která ten večer neprožívala, skoro tam nebyla. Bylo hezké, jak Miro neustále publikum chválil, možná je nechával zpívat samotné až moc často, ale co se týče jeho - asi není co vyčítat, jeho vystoupení bylo perfektní. Držím mu palce, aby se udržel, aby dál skládal a popustil ještě trošku víc uzdu své rockerské dušičce, která tam dřímá. A třeba se zase někdy uvidíme, rozhodně to nevylučuju :)

↑ Bylo to miloučké ;) ↑

Je to až k neuvěření, že jsem tady na blogu strávila 5 let svého života. Tedy, ne tak docela, samozřejme. Nikdy jsem nepatřila mezi blogery, kteří publikují několik článků denně, ani k těm, co publikují denně, teď už se nedá říct, že ani k těm, u kterých se nějaký ten článek objevuje co týden. To nemění nic na faktu, že mě blogování jako takové hrozně baví, je to neocenitelná možnost, jak ze sebe dostat myšlenky, aniž bych pod článkem potřebovala mít tři sta kometářů. Ne, opravdu proto to nedělám. Zkrátka a dobře - když jsem blog přesně před pěti lety zakládala, neměl tak úplně jasný směr, bylo to něco o mně, něco z toho, o co se zajímám, nějaké věci, které jsem už dávno smazala. Po oněch pěti letech si myslím, že můžu říct, že směr, kterým se s mým ,,dítětem" ubíráme, je jasně daný. Je to prostě kus mně. V zásadě se toho moc nezměnilo - stále zde zůstává něco o mně a o tom, jak žiju, tedy hudbou a psaním.
A i když teď nemám čas na to vysedávat u počítače a psát, jsem strašně ráda, že ta chuť psát tady pořád je a chuť několika lidí tohle číst zůstává. Obdivuju těch pár, kteří jsou tu se mnou od začátku, díky vám :)
Na závěr bych jen dodala - na začátku jsem vážně netušila, že tohle někdy napíšu, ale - VŠE NEJLEPŠÍ K TVÝM 5. NAROZENINÁM, dítě moje :)

Nedá se říct, že by mi při každém poslechu jejich písniček tuhla krev v žilách, nicméně jejich vystoupení na prvním ročníku MetalFestu se mi velice líbilo. Jednu jedinou vadu to mělo - na své poměry jsem se nacházela v nepřiměřené vzdálenosti, tudíž o komunikaci Hammerfall s publikem jsem nic moc nevěděla. Spíš nic než moc. Proto jsem se na tuto švédskou pětici těšila o to víc na letošním MoRu. Tentokrát už se řady přede mnou daly počítat na prstech jedné ruky, nicméně ozvučení nesedlo mým vnitřním orgánům a přes lidi metr devadesát před sebou jsem skutečně neviděla. Ach jo. Ovšem jak se říká - zkusme to do třetice všeho dobrého.

Neděle 13.11.2011 tomu byla důkazem. Ale nepředbíhejme.

Do matičky Prahy jsem dorazila v 15h, tudíž jen o něco málo později jsme už s Ell četly nápis na dveřích KD Vltavská - 3 předkapely, vstup od 19h. Hm. Po několika minutách nerozhodného přešlapování co s načatým odpolednem jsme zamířily do nedaleké ,,palačinkárny", kde bylo jako v ráji. A jelikož jsem nechtěla riskovat možnost, že někoho před sebou na koncertě ohodím šlehačkou a kdovíjakým sladkým blivajzem, zvolila jsem slanou variantu. Uch och, to byl ráj :) Kolem 17h jsme se rozhodly přesunout se k hale, kde už jsem tušila shluk lidí. Trefa! No a protože byla kurevská zima, zalezli jsme do haly, slušně se seřadili u dvěří s nápisem ,,Velký sál" a čekali, abychom o několik málo minut později byli security vyhozeni na mráz. Jo, náš starý známý si nás evidentně pamatoval - kdo by zapomněl na dvě cácory, které se podvakrát tiše vysmívaly bossovi securiťáků? :-D Pohled na ty maníky, jak si pohodlně sedají, pijou kafe či kdovíco teplého, usmívají se na nás, div nám spokojeně nemávají, byl vskutku k... sama nevím, jestli pobavení, nebo vzteku.

Byly jsme s Ell nuceny odhadnout, kterými z těch x dvěří vedle sebe se bude vstupovat a k jedněm z nich se zařadit, ulice se začala nebezpečně plnit. Strategicky jsem zaujala místo uprostřed mezi dvojími dvěřmi, abych se pojistila, že když už tady v té zimě tvrdnu, taky se dovnitř dostanu mezi prvními. Čekání se neuvěřitelně vleklo, hůř, než kdy jindy. Občas padaly hlášky na oživení typu: ,,Kůzlátka, otevřete nám konečně ty vrátka!", takže jsme museli svorně zařvat při pohledu na security smíchy, ale jednu chvíli jsme se upřímně začala obávat, že se zastavil čas. Konečně nastala kýžená hodina a my uviděli bosse otvírat dveře. Ano, tohle je to, co na halách a klubech nesnáším. Nával jak prase ze všech stran, ti, co stáli u špatných dvěří samozřejmě vzteky bez sebe, tudíž se tlačili s dvakrát takovou vervou, nicméně první plus pro security bylo, že pouštěli jednotlivě. Jakmile jsem se tedy dostala dovnitř, už mi nic nebránilo v tom, abych čapla Ell a společně jsme bežely kamsi dolů. Spokojeně jsem se zastavila o zábrany v první řadě a v tu chvíli jsem to věděla jasně - ten večer si užiju naplno.

Hala se postupně začala plnit, balkóny taktéž a já se rozhodla vyzkoušet foťák, se kterým jsem na koncertech ještě nefotila, tudíž jsem neměla tušení, jestli z fotek vůbec něco bude, anebo - a to bylo horší - jestli mi půjde korigovat blesk. Když jsem toho svého broučka vytáhla, security, který stál naproti mě se tak potichoučku přitočil a ve mně v tu chvíli hrklo, že se s ním budu muset dohadovat o tom, jestli se smí nebo nesmí fotit a že mu žádné baterky dávat nebudu apod. Jak já mu křivdila :-D Jen mě přišel poprosit, jestli můžu fotit bez blesku. V tu chvíli bych mu slíbila všechno, ačkoliv jsem neměla tušení, jestli dokážu něco jako blesk vůbec vypnout. Samozřejmě, tohle je jiná kvalita, než můj polorozpadlý mrzáček doma, takže problém nebyl.

První předkapela se na podiu objevila pár minut před půl osmou, což jsem značně ocenila a náležitě podle toho DEATHDESTRUCTION přivítala. Popravdě, muzika, jakou dělají, je fajn, jen ten zpěv... který já osobně za zpěv nepovažuji, protože zvracet do mikrofonu bych zvládla taky, mi nepřišel vhod. Na druhou stranu, nebylo to tak hrozné a kluci se snažili, takže ode mě dostali šanci. Ve chvíli, kdy zpěvákovi přestal fungovat mikrofon a žádný jiný v tu chvíli nejel, mi jich bylo hrozně líto. Asi písničku a půl se s tímto problémem snažili poprat, než zvuk opět naskočil. Půl hodiny uteklo jako nic a kluci se museli rozloučit.

Na ně poté navázali AMARANTHE, na které jsem se dost těšila, přinejmenším na yt zněli víc než zajímavě. Ovšem... když slečna zpěvačka došla na podium, měla jsem chuť říct: ,,Děvče, spletla sis místo, tady není diskotéka.", jelikož... lesklé legíny nejsou to, co si na zpěvačkách tohoto typu dokážu představit. Nevím, čím to bylo, ale sympatická mi právě nebyla. Čím mě ale kapela zaujala, byla trojice zpěváků. Zpěvačka, mladík s velice pěknou barvou hlasu (nutno říct, že na něj byl až moc hezký pohled :-D) a chlapík, který obstarával takové ty... hlubší a co si budeme namlouvat, opět lehce deathmetalové pasáže. Byla jsem nadšená! I oni se chvíli bohužel potýkali s nefunkčností mikrofonu, ale po chvíli svou show mohli rozjet. Možná to bylo i tím, že podium neoplývalo právě velikostí, ale chybělo dělání škatulat na podiu. Všichni po celou dobu zůstávali na svých místech, zpěvačka sem tam přešla o kousek vedle. Co se týče hudby, paráda a zpěvu - nemám výčitky, zvlášť slečna se představila jako kvalitní zpěvačka. Ukázali, že i oni se hodí do klubů a myslím, že budoucnost mají jistou :)

Třetí předkapela nepřinesla kýžený účinek, a to rozparádit publikum pro hlavní hvězdu. VICIOUS RUMORS sice nehráli špatně, ale jejich písničky splývaly jedna v druhou a celkově mě nezaujali, bohužel. I když v druhé třetině se zpěvák trošku odvázal a začal blbnout. Nudila jsem se a čekala na ty svoje, až dorazí.

Cca půl hodina příprav na podiu, aby HAMMERFALL, hlavní hvězda, kvůli které všichni, co se v hale sešli, přijeli, mohli vystoupit a přesvědčit nás, že vážně nestárnou. Na podium postupně vylezli ze všech různých koutů, tedy až poté, co jim byly nasvětleny schody vedoucí na druhé, vlastní podium, na kterém se necházely bicí, a kam některý z chlapců čas od času vyběhl. Svou show započali songem Patient Zero, poměrně pomalou, ale důraznou písničkou. Vzápětí ji vystřídala zběsilá Heeding the Call, ale já si na svoje přišla až u třetí písničky. Any Means Necessary - to je něco pro mě! Joacim nás vesele přivítal a já konečně mohla vidět to, jak se vlastně při vystoupení tváří. A nejen on, celá kapela, samozřejmě. Pánové evidentně ve svém publiku oceňují tu něžnější část, tudíž rozverné pohledy a úsměvy nám byly dopřávány po celé dvě hodiny. Ach, cítila jsem se tak veliká :-D Co oceňuju na zahraničních kapelách, jejichž rodným jazykem není angličtina, je jejich schopnost perfektní komunikace s námi dole. Oni sami mají skvělou výslovnost, což se o školních hodinách a (oni prominou) mých spolužácích říct nedá, takže až díky kapelám se uvědomuju, že angličtina může znít vlastně krásně. Líbí se mi, že mluví v jednoduchých větách, nehledají nesrozumitelná slova, ale vystačí si s obecně známými slovy, takže vzájemná komunikace může být perfektní. Pokud se mezi lidmi nenajdou i ti, kteří absolutně neví, co jim kapela říká a na všechny otázky odpovídá: Yeeeeeea.

Novinka Bang Your Head mě trošku zklamala, není to můj šálek kávy, v písničce mě nic nepřekvapí. zato stará dobrá Blood Bound, to je jiná! Sledovat Joacima jak bez problémů udýchává všechny pasáže, něco jako falešné tóny snad ani nezná, to je panečku poslech! Blood Bound patří jednoznačně mezi moje nejoblíbenější a konečně se našla i písnička z nového alba, kterou bych po prvním poslechu nezavrhla - Let´s Get It On, to je ona. Ale to, co přišlo po ní, snad slovy nenapíšu. Možná, že slova Last Man Standing postačí. Tahle písnička má v sobě všechno. To je ta, která se mnou pohne vždycky, která by mě dokázala rozbrečet a zároveň utužit v odhodlání, to je ta, na kterou jsme pařili jak pominutí. Pánové se opravdu předváděli, vydávali ze sebe to nejlepší a já strašně litovala, že jsem je dřív nemohla vidět takhle zblízka. Renegade, která následovala, mě hrozně potěšila, Joacim, přecházející neustále z jednoho konce podia na druhý, aby ani na chvilku nezanedbával nějakou část publika, neustále se střídající kytaristi a můj přiblblý úsměv.

Joacim mě něuvěřitelně pobavil, když vyprávěl, že jsou rádi, když můžou vyhovět svým fanouškům a na koncertech hrát to, co mají rádi. V tu chvíli začali lidi jeden přes druhého říkat názvy svých oblíbených písniček, ale Joacim je usadil se slovy: ,,To neměla být otázka." :-D A protože se prý chystají zahrát jednu pomalou, kterou věnují nám, ženám, chlapi ať si jdou radši na 5 minut na pivo :-D Zlatíčko, opravdu. Následovala jak jinak než Always Will Be. Poté mě upřímně překvapili písničkou z nového alba Infected Dia de los muertos, kterou jsem ještě neslyšela. Parádní kousek! Pozvolnější tempo nasadila vzápětí Riders of the Storm. Někdy v té chvíli začal Joacim házet trsátka, která bezelstně kradl klukům :-D První hodil naším směrem, ovšem chytla ho slečna vedle. K ní se vyjadřovat nebudu, protože jsme si vedle ní s Ell zažily peklo :-D Něco jako šampon na vlasy patrně dlouho neviděla a my něco tak děsného necítily :-D Druhé chytla Ell, takže ta se pak tvářila jak sluníčko. Třetí spadlo před nás za zábrany. Ani smutný kukuč na security nezabral, zašklebil se na mě a strčil si ho do kapsy. Pche :-D

Jako další přišla na řadu Steel Meets Steel, kterou jsem slyšet nepotřebovala. Jak já bych ji vyměnila za Natural High! Přišla na řadu Legacy of Kings, pánové opět předváděli nemožné a já se jim musela upřímně smát, když si stoupali vedle sebe všichni tři kytaristé a do rytmu stejně házeli těmi božskými vlásky. Ach :) Joacim, jakožto ten, co držel mikrofon, si v mezipauze vyžádal, abychom pro něj udělali some big crowd. Hala zařvala. Joacim na to, že co to bylo. Hala znovu. Joacim stále nespokojen. Zařvali jsme mu tak, až prohlásil, že tohle bylo to, co si představoval, až se mu z toho pohl jeho Joacim v kalhotách. Takže tak, s pány je evidentně sranda :-D

Nemám tucha, kdy letělo další bílé trsátko, které jsem téměř měla, ovšem opět skončilo přede mnou. Já ho viděla ležet na té zemi, když se k němu opět sehnul náš security a na můj prosebný kukuč tentorkát zareagoval a podal mi ho do ruky. Jak já toho chlapa zbožňovala! A on to věděl :) Miluju otázku - ,,Kolik z vás je tu poprvé?" ,,Yeeeeeea." Ehm. ,,A kolik z vás vidí Hammerfall poněkolikáté?" Chyběl mi sice dovětěk: ,,A co jste ksakru dělali těch 10 let předtím?!", nicméně otázka: ,,Co mi odpovíte, když řeknu: Let the hammer?" byla také pěkná. A odpověď ,,Fall" ještě lepší. Ano, následovala Let the hammer fall, naprosto dokonalá písnička. O něco málo později ji vystřídala The Dragon Lies Bleeding a poté další má milovaná The Templar Flame. Pochybuju, že by v tu chvíli byl ve Vltavské někdo, kdo by minimálně refrén nezpíval. Nemožné! Poté se kluci stručně rozloučili, nerozdali ani trsátka, ani paličky a odešli. Ha ha.

Nechali se vyvolávat poměrně dlouho, ale my věděli, že přijdou. Už jen proto, že to chabé rozloučení nemohli myslet vážně a hlavně - celou dobu nás ujišťují o tom, jak jsme amazing, takže s takovým odchodem moc nepochodili. Prvním přídavkem byla nádherná Glory to the Brave, ale mně nějak nedocházelo, že tenhle dokonalý večer může skončit. Ta euforie byla mnohem víc, nepřipouštěla být myšlenkami někde jinde, než právě tehdy a tam. Myslím, že když skončila - to byl ten moment, kdy Fredrik docela neočekávaně hodil trsátko naší straně, a protože nejsem typ, co by si všechny jeho úsměvy přivlastňoval, pomlčím. Nicméně jsem se moc natahovat nemusela a trsátko ucítila v ruce. Nevěřila jsem tomu! Takové štěstí jsem ještě na koncertě neměla, i když trsátka těch svých srdcovek mám.

S naprosto happy výrazem jsem si užila One More Time a začala si přát, aby mohli přidávat opravdu more and more time. Nedokážu si představit, že bychom tečku za tak skvělým večerem udělali jinak, než s Hearts on Fire. Ukázali jsme, že Praha Hammerfall zbožňuje a umí pařit a udělat pro ně fucking great noise. Nedokážu říct, jak jsem se v tu chvíli cítila. Necítila jsem smutek, že to končí, naopak, cítila jsem jen nadšení a euforii. Hormony štěstí ze mě patrně tekly proudem. Pánové se s námi tedy již finálně rozloučili, rozdali zbytek trsátek i paličky a odporoučeli se do backstage. Ell si ještě od bedňáka ulovila playlist, ze kterého jsem čerpala, a mohly jsme jít na mráz. Upřímně mi to bylo jedno. Rozloučily jsme se, obě se shodly, že to byl skvělý koncert, že víc jsme ani nemohly chtít, a já následně zapadla do auta, abych cestu domů prospala. Nepovedlo se, byla jsem až moc čilá.

Nebudu psát, že tohle byl ten nejlepší koncert, ony se kapely mezi sebou nedají srovnávat. Každá má svůj styl, každá vystupuje jinak, ale co můžu s klidným srdcem říct - tohle byl pro mě nejlepší Hammerfall koncert. Strašně ráda bych ze sebe dostala alespoň nějaká slova uznání a pochvaly, ale nejdou mi na jazyk, znovu se tam vidím, tudíž pánové prominou a spokojí se s tím, když napíšu - díky, hoši, bylo to nezapomenutelné!

↑ ... Hearts on Fire ... ↑

↑ ... Last Man Sranding ... ↑

Je to smutné. Věděla jsem, že letošek nebude žádný med a že na blog nebudu mít holt tolik času, jak bych si představovala. Ovšem to, že na něj nebudu mít čas vůbec, mě lehce vykolejilo. Jsem jednoduše v jednom kole, jednom stresu, někdy i jednom pekle. Konečně však nastal večer, kdy snad poprvé od 1. září nemám co do školy. Tedy... čistě teoreticky. Na podzimní prázdniny jsem čekala jako na smilování, nicméně pojem prázdniny je momentálně velice relativní. Ony jsou totiž prázdniny a prázdniny. Pro většinu školáků či studentů, ať se někoho nedotknu, znamenají tyhle tři dny volna opravdu volno, nicnedělání, spaní do oběda a trávení celého dne u pc či někde na výletě.

Následuje dlouhý povzdech, odmlka a ironický úsměv.

Taky bych chtěla mít prázdniny. Pro mě tyhle tři (respektive) dva dny znamenají spíše něco jako ,,konečně mám dop*dele čas na tu zas*anou seminárku, kterou za pár měsíců budu muset obhajovat k maturitě". Takže asi tak. Žádná sranda, to se musí nechat.

Ale jinak se bavím tím, že se sotva stíhám učit na další den do školy a to do ní nikdy nejdu s pocitem, že bych něco uměla na 100, co 100, ani snad na 80%. Je fakt, že někdy při mě stojí štěstěna (jako např. dnes, kdy jsem s malou dušičkou zasedala na test ze 4 maturitních otázek z psychologie a ekonomie, ale světe div se, ono to šlo docela bez problémů), jindy mám pocit, že jsem snad ráno místo vstávání levou nohou přímo šlápla do nějakého nepěkného exkrementu. Takže shrňme to. Zítřek by nebylo špatné začít něčím nenáročným. Oukej, zajdu si nechat udělat vlásky. Vařit se mi zrovna nechce, jako bych nevařila každý víkend, ale co naplat, jíst se musí. Co bych tak ještě... Hm, fajn, jednou s tou seminárkou budu muset začít.

Dnes jsem vtipná, až běda, takže vás pobavím ještě další věcí. Taky jste tak rádi, že vám učitelé vychází vstříc? Co se dá říct na to, když jednoho z nich slušně celá třída poprosí, zda by se test na nově probrané dvě otázky mohl psát o den později, jelikož následující den už píšeme několik jiných testů. Odpověď: ,,Ale mě to nezajímá, to je váš problém," je vskutku povzbuzující. K popukání, no ne?

Mrzí mě, že jediný volný čas, co mám, je jeden den v týdnu, kdy opravdu můžu ještě vypnout, nic neřešit a užít si den po svém. Vždyť já nestíhám ani číst. Stejně jako loni Lucifer´s Angel, i mně se u postele už hromadí pěkný sloupek knížek, které jsem si mezitím koupila a které jsem si chtěla přečíst. Nestihla jsem, takže... později. Nicméně co se týče maturitní četby, zbývají mi už jen dvě knížky. Mr. Viewegha čtu aktuálně, pan Orwell mi zůstane jako třešnička na dortu. ZaplaťValo za to, že jsem četla průběžně od prváku. Kterýsi den jsem dostala tak perfektní nápad na článek, řekněme novinový sloupek, náplní pokus o fejeton, který dodnes neumím psát. Tak dokonalé téma se špetnou ironického humoru a... ha ha ha. Patrně světlo světa nikdy nespatří, jelikož jsem neměla čas něco takového napsat. Teď už nadšení pominulo, nicméně osnovu mám, takže pokud se zadaří, někdy v daleké budoucnosti vám sem ten svůj ,,zázrak" hodím.

Pokud už nevíte, co poslouchat, vřele doporučuji perfektní album T. Kluse s názvem Racek. Je fakt, že asi většině z vás, co sem chodíte, není tento druh hudby úplně... jak to říct... vlastní, ale rozhodně to stojí za to. Já se k tomuto albu dostala úplnou náhodou, když jsem u Sáby na FB viděla odkaz se zajímavým popisem. Děcka, co si budem nalhávat, Klus je písničkář jak poleno, je to něco neskutečného, to, co on vytváří. Ty texty, to má hloubku. Nejsou to bláhové řeči o lásce, ale trefně satirické postřehy z politiky, sebestředné myšlenky lidí různých povah, opravdu trefné. Byla jsem nadšená a vím, že do tohohle alba investuju.

Minulou sobotní noc jsme s Lucifer´s Angel strávily vskutku velkolepě. Musím říct, že tahle dámská jízda stála opravdu za to. Famózní, velkolepé a... být tam, nevěříte, že jedné je dvacet a druhé bez dvou taky :-D Ukázkový případ puberty, která se u nás během těch pubertálních let nijak výrazně neprojevovala. Musely jsme si to vynahradit. Jó, není nad Metal for life, tentorkát již vol. 3. (Opravdu ráda bych se s vámi podělila o report, nicméně... chápete, no time, no report). Grandiózní akce, čímž ještě jednou své drahé děkuji :)

Tímto se s vámi prozatím loučím, patrně jsem vyčerpala vše, co jsem měla dnes na srdci.

P.S. Článek věnovaný zejména Sábě a jejím smutným očím, když mi sdělovala, že sem chodí každý den, jestli tu náhodou není něco nového. Sabinko, tak tady máš to moje všechno o ničem :)

P.P.S. Drazí moji, nejvíc mě však mrzí, že zanedbávám i vaše blogy. Ale já to doženu... Jakmile bude čas :)